Hrad LOUZEK
Úvod
I hrad Louzek náleží mezi zříceniny situované v romantické a malebné krajinné scenérii. K možným počátkům hradu přinesly překvapivé svědectví náhodně získané archeologické nálezy. V roce 2007 zde probíhal dendrologický průzkum, který ukázal, že v rámci třetí stavební fáze hradu se používalo dřevo smýcené v roce 1357.
Poloha
Zříceniny hradu leží v katastrálním území Suchdol u Bujanova v okrese Český Krumlov. Hrad nalezneme v jihovýchodním nároží planiny nad levým břehem řeky Malše v nadmořské výšce 600 m.n.m. Vzdálenost vzdušnou čárou od Skoronic obnáší cca 1 km, od Zdíků 1,3 km, od Nažidel 1,7 km, od Suchdola pak 3,3 km a od za řekou ležícího Drochova 1 km. Reálná dostupnost z těchto lokalit je však vzhledem k terénnímu reliéfu možná delšími trasami. Přístupová cesta k hradu byla vedena po ploše planiny před hradem, tedy od západu či severozápadu. Vzhledem k intenzivnímu zemědělskému využívání této plochy se zde však nepodařilo zaregistrovat žádné relikty starší situace. Na ploše planiny před hradem stával novověký čtverhranný hospodářský dvůr, dnes zaniklý, na jehož stavbu byla nepochybně zřícenina hradu ze značné části rozebrána.
Historie
Písemná evidence k hradu je chudá. V písemných zmínkách se jméno Louzku objevuje v roce 1421, kdy Oldřich z Rožmberka v dopise svému příbuznému Reinprechtovi z Wallsee zmiňuje Harachéře z Louzku, majitele hradu. Nejspíše se mohlo jednat o Petra Harachéře z Louzku, který byl rožmberským purkrabím na Vítkově Hrádku. Louzek posléze získal Jan Malovec z Malovic. Po Janově smrti v roce 1448 byl Louzek s panstvím připojen k rožmberskému dominiu Nové Hrady a poté jako mnohé další hrady na Rožmberky získaných panstvích ponechán svému osudu. V rámci obrovských dominií už pro ně nebylo využití, údržba a zajištění provozu nebyly rentabilní. 12.září roku 1460 uzavřel Jan z Rožmberka smlouvu s Bártou a jeho synem Křížem, jimiž prodal za půl druhé kopy českých grošů ročního platu poplužní dvůr, který kdysi patřil k Louzku. O hradu jako o pustém se výslovně hovoří až k roku 1541.
Hrad POŘEŠÍN
Úvod
Romantické zříceniny hradu Pořešín jsou z hradů na Malši bezpochyby nejlépe známy a oprávněně se těší značnému zájmu návštěvníků. Od 19. Století se hradu dostalo relativně nezanedbatelné pozornosti. Dochovala se torza jižního paláce, druhé brány i plášťové hradby. V roce 2000 byl hrad zrekonstruován. Hrad Pořešín je v současné době nejnavštěvovanějším hradem na Malši.
Poloha
Hrad se nachází na úzkém, hustě zalesněném ostrohu řeky Malše asi 7 km severně od města Kaplice a 1 km od obce Pořešín. Klíčovým bodem obranných prvků hradu je obalová zeď – plášťová hradba příznačná zejména pro Moravské hrady. Zřícenina je přístupná z Pořešínastarou, zřejmě hradní cestou. Vstup do hradu chránily dvě předhradí a tři široké příkopy, které umožňovaly vstup pouze ze severozápadu hlavní věžovou branou, jejíž zbytky jsou dosud viditelné. Přístupová cesta pokračovala ještě čtyřmi branami, umístěnými v plášťových hradbách jednotlivých předhradí. Zachovala se však pouze jediná, a to v druhém předhradí. Na protější straně ostrohu, se proti hlavní bráně vypínají zbytky jediné obytné budovy, dvoupatrového paláce, který byl příčnou zdí rozdělen na dvě části.
Historie hradu
Hrad byl založen ve druhé polovině 13. Století pány Bavory ze Strakonic. V roce 1317 získali hrad rytíři z Vitějovic rovněž erbu střely, poté co s nimi Bavor III. ze Strakonic vyměnil pořešínské panství za vitějovické. Majitelé Pořešína nejprve působili v rožmberských službách. Nejvýznamnějším členem rodu pánů z Pořešína, kteří na hradě sídlili se stal Markvart I. I on započal svou kariéru v rožmberských službách, ale posléze i ve významných zemských úřadech. Působil také na pražském královském dvoře ve funkci hofmistra královny Alžběty Pomořanské, poslední manželky císaře Karla IV. Měl čtyři syny a dceru. Všichni synové zemřeli dříve než jejich otec. Markvartův vnuk Markvart II. byl v době smrti Markvarta I. Nezletilý a tak panství až do roku 1416 spravoval Markvartův přítel Hroch z Maršovic. Na konci roku 1418 Markvart II. zemřel a hrad zůstal v rukách Hrocha z Maršovic. V době hustitských válek se hradu ujal Oldřich II. z Rožmberka a nechal jej v roce 1434 rozboři.
Otvírací doba hradu Pořešín:
DUNEN, KVĚTEN SO - NE 9°°- 18°° hodin
ČERVEN, ČERVENEC, SRPEN PO - NE 9°°- 18°° hodin
ZÁŘÍ, ŘÍJEN SO - NE 9°°- 18°° hodin
Vstupné:
DOSPĚLÍ 50,- Kč
DĚTI, STUDENTI, ZTP 30,- Kč
CELOROČNÍ VSTUPNÉ 200,- Kč
DĚTI DO 10 LET ZDARMA
Mimo otvírací dobu a kulturní akce je hrad uzavřen
Hrad SOKOLČÍ
Úvod
Hrad Sokolčí náleží k těm našim hradům, které jsou situovány v nejromantičtějších krajinných a terénních souvislostech. Zříceniny hradu leží v katastrálním území Děkanské Skaliny, okr. Český Krumlov. Zaujímají konec skalnaté, řídkým, dobře průhledným vzrostlým lesem pokryté ostrožny západně od obce, obtékané říčkou Černou. Nadmořská výška hradu dosahuje 578 m.n.m.
Poloha
Hradní ostrožna je tvořena úzkým skalním útvarem, který byl mimo východní stranu zcela nepřístupný (na jihu, západě a části severu šlo o svislé skalní stěny). Přístup k východu byl možný pouze od východu klesající cestou. V dnešním lese je zde pozorovatelných několik mladších cest, v nevelkém odstupu od čela předhradí končí možnost spolehlivější identifikace středověké komunikace. Lze předpokládat, že tato k hradu přicházela nejspíše z prostoru Děkanských Skalin.
V relativní blízkosti dnes pod hrází přehrady z 1. poloviny 20. století leží Dvořákův Mlýn. Východně od Sokolčí ve vzdálenosti cca 1,3 km leží vesnice Děkanské Skaliny, jihozápadním směrem a pak ve vzdálenosti cca 1,4 km Hradiště a směrem severozápadním ve vzdálenosti cca 2 km pak Soběnov(vzdálenosti vzdušnou čarou).
Historie
Historická evidence k hradu je velmi chudá. Neznáme dokonce žádnou přímou spolehlivou historickou zprávu z doby jeho života. Je nutno se pokusit rekonstruovat dějiny hradu na základě rozboru sídlištně geografických souvislostí. Ty dovolují předpokládat, že hrad Sokolčí byl založen po roce 1358 Jindřichem z Velešína, který byl příslušníkem rodu pánů z Michalovic. Sokolčí by mu nejspíše sloužilo jako nové sídlo po ztrátě části velešínského hradu. Nelze ale vyloučit, že nebyl jeho zakladatelem, tedy že hrad vznikl již dříve, za jeho otce či děda. Na související otázky s touto hypotézou ovšem nedávají dosud známé písemné prameny odpověď. Zmíněné rožmberské padělky nepochybně dokládají zájem tohoto mocného rodu o hrad či jeho panství. Je možno předpokládat, že stejně jako v případě okolních hradů (Velešín, Pořešín, Louzek) se jim ho podařilo neznámým způsobem získat. Hrad Sokolčí poté nebyl zřejmě soustavněji užíván a postupně zanikl.
Hrad VELEŠÍN
Úvod
Čechy náležejí mezi evropské země s největším počtem hradů. Z pohledu našich i zahraničních milovníků těchto památek se rozpadají do více oblíbených a hojně navštěvovaných „hradních krajin“. Povodí řeky Malše jako takováto „hradní krajina“ prozatím chápáno a vyhledáváno spíše není. Je to však beze sporu výrazný region s významnými památkami hradní architektury, který si pozornost nepochybně zaslouží.
K původně velkolepému a dominantnímu hradu Velešínu, který z počátku náležel k západním oporám královské moci a poté k největším hradům šlechtickým, se osud nezachoval příliš milosrdně a velkoryse. Hradu byla doposud v rozporu s jeho významem věnována pouze velmi malá pozornost. Zvonění na lepší časy přináší až současná doba. Významnou roly při tom hraje péče sdružení Hrady na Malši, za podpory města Velešína a z ní vycházející zpracování elaborátu stavebně historického průzkumu a záchranného archeologického průzkumu v roce 2008.
Poloha
Pro stavbu hradu bylo zvoleno skalnaté staveniště tvořené úzkým krčkem meandru řeky Malše nad jejím pravým břehem. Zejména jihozápadní strana měla vyloženě charakter až skalních stěn. Terén směrem ke staveništi hradu od planiny, na níž leží vesnice Sedlce, klesal a za hradem klesání pokračovalo, zatímco strmost svahů postupně mizela. Dnešní krajinná scenérie je výrazně změněna stavbou a napuštěním vodního díla Římov, ale otevírá nám scenérie nové neméně zajímavé a krásné.
Historie hradu
Hrad Velešín patří mezi nejstarší feudální sídla v jižních Čechách. Byl vybudován již na konci první třetiny 13. století jako královský hrad k upevnění moci a ochraně zájmů Přemyslovců v této oblasti a zajištění bezpečnosti obchodní cesty vedoucí do rakouského Freistadtu. Od krále Přemysla Otakara II. hrad získal Čéč z Budějovic, pak jej vlastnili páni z Michalovic a nakonec Rožmberkové.
Za vlády posledně jmenovaných pánů, někdy na počátku 15. století, hrad prošel rozsáhlými stavebními úpravami – přestavbami a přístavbami. V roce 1487, za vlády Voka II. Z Rožmberka, byl hrad opuštěn. Až do počátku 16. století zřejmě příležitostně býval krátkodobě obýván, pak však byl pobořen a opuštěn definitivně.
Tvrz v TICHÉ
Úvod
Tvrz v Tiché náleží mezi méně známé památky, na čemž se nepochybně ve druhé polovině 20. století podepsala i její blízkost státní hranice. Věž tvrze dnes vyčnívá ze zpustlého a ze značné části zaniklého areálu bývalého pivovaru ve stejnojmenné obci, německy zvané Oppolz, nedaleko Kaplice na okrese Český Krumlov.Jedinou zachovalou částí tvrze je vysoká věž čtvercového půdorysu, z níž byl lámán kámen k dalším účelům.
Poloha
Zřícenina tvrze Tichá se nachází na břehu rybníka Hláska v areálu zemědělského družstva při východním okraji vesnice Tichá jižně od Kaplice asi 4 kilometry od Dolního Dvořiště.
Historie
Do psané historie vstupuje tvrz v roce 1360. Tehdy její majitelé, bratři Jan a Beneš z Velešína, žádali Petra a Jošta z Rožmberka, aby se ujali vyřízení jejich závěti. Roku 1387 přešla tvrz do rukou Oldřicha z Rožmberka a jeho syna Jindřicha. Mocným pánům z růže sloužila ke správním účelům jako sídlo purkrabí a hejtmanů. V roce 1412 zde hejtmanem byl Ojíř, v letech 1433-1454 Jan z Petrovic. Hejtman Čáp z Radonic, který zde zastával svůj úřad v letech 1471-1486 nechal tvrz pro sešlost opravit. V roce 1485 či 1486 byla ves Tichá vypálena. Tvrz však zřejmě poškozena nebyla. V rámci rozsáhlých dominií svých držitelů Tichá náležela k novohradskému panství. V roce 1620 ji získal hrabě Karel Bonaventura Buquoy. Stará tvrz byla poté již pouze utilitárně využívána a těžce ji postihly požáry v letech 1687,1707 a 1789. Jan Buquoy ji pak nechal roku 1789 přestavět na pivovar, který však neměl dlouhého trvání.
